Gnostická vize světa podle A. P. Feďajeva, III. část

predchádzajúce časti:
Gnostická vize světa podle A. P. Feďajeva, I. část
Gnostická vize světa podle A. P. Feďajeva, II. část

***

Člověk v novém světě

Podle Feďajeva přivádí poznání nových dimenzí existující skutečnosti člověka k novému, pravdivějšímu sebepochopení. Pravý svět je nekonečný. Feďajev ale odhaluje nekonečnost také v lidském vědomí. Znamená to snad, že by existovala dvě nekonečna? Poukazem na eleaty a na učení Véd se tato možnost vylučuje. Nekonečno může být jenom jedno. Protože každá dualita byla překonána, stává se zřejmým, že existuje pouze Absolutno. Duše člověka je Absolutnem, i když o tom neví. „Jak duše člověka zapomněla na tuto jednotu a začala si představovat, že může mít oddělenou existenci od Absolutna?“, ptá se Feďajev.

Křesťanství vidí důvod takového neblahého stavu ve hříchu, indičtí filozofové hovoří o nevědomosti způsobené limitovaným způsobem existence člověka. Feďajev se přiklání k řešení, podle nějž Absolutno v nějakém nešťastném okamžiku zapomnělo na sebe, což způsobilo jeho ontologický pád do konečných, omezených podmínek (stvoření). Úkolem člověka je pochopit danou situaci a směřovat k znovunastolení původního stavu vyjitím ze svých limitovaných existenčních podmínek. Kdo vstoupí do styku s pravým světem, musí opustit nejen starou logiku, starý způsob poznání, ale i starou morálku. Co je nemravné ve zdánlivém, fenomenickém světě, ztrácí negativní mravní kvalifikaci ve světě noumenickém. Mystického spojení s celkem skutečnosti je prý možné dosáhnout i v tom, co Feďajev nazývá „extasy of conjugal copulation“.

Tuto cestu zapovídá křesťanská morálka a tedy je ji nutno opustit jako omezující. V existenci různých náboženství vidí autor omezené pokusy o poznání Absolutna ze strany různých národů a kultur. I zde se sloučením pozitivních zkušeností světových náboženství dosáhne nového, dokonalejšího poznání Absolutna: „Žádný náboženský systém nemá absolutní pravdu, nýbrž je konkrétní historickou formou chápání Absolutna lidmi, toho Absolutna, které lze poznat jenom spojeným úsilím vědy a náboženství v historické perspektivě.“ Trvat na výlučnosti některého z náboženských systémů či nějaké kulturní hodnoty je znamením omezenosti, je zlem, které brání progresu poznávání Absolutna.

Západní technologická civilizace se zaměřuje na využívání fenomenického světa a to ji odsuzuje k povrchnosti myšlenkové i mravní, o čemž svědčí hrůzná historie válek a násilí na Západě. Proto se nabízí řešení v příklonu k moudrosti Východu, který, ač technologicky zaostalý, vysoko převyšuje duchovní úroveň západního světa. Jako symbol setkání Západu s Východem, daným syntézou pozitivních zkušeností obou kultur v jedné, nové super-kultuře, volí Feďajev zasvěceně „Růži světa“ (the Rose of the World).

Nakonec se autor svěřuje čtenářům se svou vizí budoucího stavu lidstva, na jehož navození by se měli podílet všichni uvědomělí (anebo zasvěcení?) jedinci. Kdo přeci jenom pod vlivem autorových sugescí ještě nerezignoval na elementární logické principy, dokáže rozpoznat hrůznost, která se implicitně ve Feďajevově proroctví skrývá. Lidé dospělí do nového vědomí budou schopni ustavit „asociaci celého lidstva v jednotě s nejvyšším etickým supervizorem nad ním“, vyšlechtí „vznešené generace“; povedou vědu „k rozhodování o pravých zájmech lidstva“; vytvoří „svobodnou jednotu všech náboženství osvícené orientace“; „transformují planetu v zahradu a státy v bratrská společenství“; dají „přednost duchovní manufaktuře před technickým procesem“. Komu při těchto líbivých slovech připravujících budoucí teror „osvícených“ neběhá mráz po zádech?

Kritické hodnocení

Za východisko Feďajevovy pozice lze považovat konstataci omezeného dosahu poznání reprezentovaného exaktní vědou. S tímto tvrzením můžeme souhlasit. Když se však podíváme na premisy, ze kterých autor vyvozuje svůj závěr, přepadne nás pochyba o jejich teoretické konzistenci. Po mylných premisách je kladen správný závěr. Takový případ logika zná, ale nehovoří o vyvození závěru, nýbrž o jeho pouhé sukcesi vzhledem k předpokladům.

Věda je tedy ve Feďajevově pojetí omezená, protože je vázaná na trojrozměrný, fenomenický svět. Toto je ale stále jenom tautologická konstatace. Důvod limitovanosti přírodovědy spatřuje autor v konstituci lidských smyslů, v jejich apriorních formách. V knize nenacházíme žádné kritické hodnocení Kantovy koncepce. Feďajev netuší vnitřní rozpornost Kantovy subjektivizující teorie poznání s objektivním nárokem a valorizací Kantových axiomůna této kontradiktornosti participuje i jeho teorie. První tři rozměry prostoru i s ním spojený čas jsou prý subjektivní, fenomenickou konstrukcí člověka. Ostatní dimenze Vesmíru už ale jsou objektivní! Jak na to Feďajev přišel? Jen proto, že leží v trans-fenomenální rovině? Ale odkud vzal kategorie postihující noumenický svět? Z analogie a z intuice. Tím klidně opouští Kanta – vzal si od něj jen to, co potřeboval. Analogie aplikovaná autorem se ale hroutí, protože vychází z (pro něj) subjektivní struktury fenomenického světa, a tedy jenom víra zajišťuje „pravdu“ o podobnosti fenomenické a noumenické oblasti. Zbývá proto jenom intuice, arbitrární a nijak nekontrolovatelná. Feďajev si svým pojetím intuice vytvořil nekritizovatelný prostor poznání a s neomezenou svévolí propůjčuje intuitivním schopnostem dary objektivního vnímání. Výroky o poznání a skutečnosti jsou důkazově nepodložené, odkazy na „autority“ nahrazují filozoficky obligatorní argumentace.

Texty knihy svědčí o Feďajevově filozofickém diletanství. Jeho spis je určen pozitivním vědcům, čili lidem v naprosté většině filozofie neznalým. To vysvětluje autorovu odvahu v pervertování základních filozofických pojmů. Kdyby si byl alespoň vědom rozdílu mezi abstraktním a konkrétním, mohl by si popřemýšlet o tom, zda východisko vypreparované materiality představované geometrickými kategoriemi může vůbec sloužit k odhalování nových rovin skutečnosti. Existují dimenze neeuklidovské geometrie reálně-objektivně, či se jedná o pouhá entia rationis? Pokud existují reálně-objektivně, jde o rovinu substanciální, anebo případkovou? Kde je diskuse problému, kde je potřebný důkaz? Omezenost Feďajevova východiska se ukazuje již v tom, že označuje čas, prostor a pohyb za parametry existence. Je sice intuitivně zřejmé, že všechny tyto kategorie implikují existenci. Avšak je opravdu stejně zřejmá i opačná implikace? Musí existující skutečnost nutně implikovat čas, prostor a pohyb? Filozofická nekompetence autora mu ani nedává tušit, že zmíněným kategoriím schází ontologická všeobsáhlost.

Jiný důvod omezenosti přírodovědeckého zkoumání je shledán v tom, že užívá starou, aristotelsko-baconovskou logiku. Jakou znalost obyčejných dějin filozofie a o to více jimi zmiňovaných teoretických problémů přisoudíme mysliteli, který bez nejmenšího zaváhání tvrdí, že Aristotelés si svou logikou zamezil přístup k metafyzickým skutečnostem! Vždyť platí právě opak! Bez aristotelské logiky se rozpadá i veškerá konsistentní ontologie. První principy myšlení nezávisí na trojrozměrností kvalifikované zkušenosti, ale na určitosti jsoucna, které je svou základní povahou striktně trans-fenomenální (esence není časoprostorově určena). Opuštění tradiční logiky má neblahé následky a ty jsou také přítomny ve Feďajevově myšlení. Esence skutečnosti na sebe bere podobu neomezeného počtu funkcí a významů. Takový výklad esence se rovná ontologickému zneurčitění věcí a jejich de-esencializaci. V této logice ani funkce a významy nemohou být něčím určitým, ale opět jen funkcemi a významy jiných funkcí a tak do nekonečna. Autor by ale patrně přistoupil i na tyto důsledky. Pak by ovšem bylo nepochopitelné nárokovat pochopitelnost a jedno-významovost pro svůj vlastní výklad. Vždyť i pro něj by pak platilo významové zneurčitění v nekonečném vakuu indeterminovaného noumena.

Nešťastná je rovněž autorova volba monistického modelu skutečnosti. Monismus trpí nesanovatelnou kontradikcí: jedné skutečnosti se zároveň přisuzují a odnímají kontradiktorní predikáty. Chybný závěr o monistické povaze vesmíru zpětně falzifikuje i předpoklady, z nichž vyplývá. Svou úlohu sehrává i extrémně zúžená perspektiva autorova východiska – prostor, čas a pohyb získávají transcendentální povahu, jimi je dána šíře ontologického záběru (jsoucno je nahrazeno geometrickými pojmy). Navzdory proklamované bohatosti a hierarchizaci skutečnosti však tyto ontologicky hubené kategorie prosazují svou povahu: jsou totiž uniformní, neschopné bohatých analogických modifikací. Jsou-li položeny za základ výkladu celku skutečnosti, není obtížné dospět k závěru o uniformním, monistickém vesmírném gigantu. V rozporu zaniká i emanační model vesmírného původu přejatý od Plótína. Emanovaná oblast existuje se stejnou, tj. absolutní nutností jako princip emanace. Avšak v řádu emanací odvozeného probíhají změny a existuje mnohost a to znamená, že se relativní ontologické aspekty infiltrují do Absolutna. To je ale rozpor. A když se dočítáme o identitě lidského vědomí s Absolutnem, dostáváme jen další lekci z verbálního maskování kontradikce. Za psaným projevem ruského myslitele zeje propast myšlenkového nihilismu.

Setkáváme se i s typickým moderním předsudkem, podle nějž se racionalita realizuje jenom v pozitivních vědách a všechny ostatní ontologické regiony, o nichž věda mlčí, nemohou být racionálně postihovány. Proto Feďajev ihned povolává na pomoc iracionální intuice a emotivní prožitky, zatímco měl diskutovat nárok klasické filozofie na striktní racionální zpracování témat přírodovědou neanalyzovaných.

V degradaci fenomenického světa na periferní, od pravého ontologického centra vzdálenou oblast, v pojetí stvoření jako pádu Absolutna do sebezapomnění, ve vykoupení člověka jako jeho vlastním úsilím dosažené reintegrace Absolutna se prozrazuje gnostické jádro Feďajevova myšlení. Absence elementární logiky v myšlení mnoha našich současníků jim nedovolí prohlédnout nepřijatelnost „nové vědy“. Naopak, právě tato absence činí z Feďajevovy fabulace nebezpečně atraktivní model skutečnosti. Pak je ale třeba se obávat, že bychom se mohli dočkat splnění pochmurné prorocké vize, kterou autor nic netušícím vědeckým specialistům předkládá.

The post Gnostická vize světa podle A. P. Feďajeva, III. část first appeared on .