Kterak Stalin napálil Západ a stal se obráncem náboženské svobody (2. část – závěr)

predchádzajúca časť:
Kterak Stalin napálil Západ a stal se obráncem náboženské svobody (1. část)

***

Zapojením Sovětského svazu do programu o půjčce a pronájmu vzniklo de facto spojenectví USA, Velké Británie a SSSR, čili „Velká aliance“, jak spolek nazval tehdejší britský premiér Winston Churchill. Někteří lidé si pletou politické spojenectví za dosažením určitých utilitárních cílů a prosazení společných zájmů s přátelstvím. Přátelství ovšem nemá místo ani v domácí politice, natož v politice zahraniční. Pohled velmocí svého času výstižně shrnul britský premiér lord Palmerston, když hovořil o Británii: „Nemáme žádné věčné spojence, a nemáme také žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy a naší povinností je podle těchto zájmů jednat.“

Není tedy divu, že i představitelé „Velké aliance“ sledovali svoje zájmy. Někteří ale přitom byli „prohnanější“ než druzí. Navíc vzrůstalo jisté napětí vyplývající ze skutečnosti, že Sovětský svaz přinášel v souvislosti s válkou nejtěžší ztráty, zejména pokud se jednalo o lidské zdroje, zatímco ostatní se drželi rozvážné zásady „Proč krvácet, dokud mohou krvácet jiní“. Do vztahů se promítaly rovněž (a především) mocenské a geopolitické ambice jednotlivých spojenců.

Protřelý Winston Churchill věděl, že se Sovětský svaz s postupem Rudé armády snaží rozšířit svůj politický vliv. Z toho důvodu prosazoval tzv. středomořskou strategii, která spočívala v útoku Británie a Spojených států na „měkký podbřišek Osy“ a předpokládaném rychlém postupu na Balkán a na sever, aby se Sovětskému svazu zamezilo zabrat co nejvíce území. Churchill považoval za ideální, kdyby Sovětský svaz zůstal po válce zhruba v hranicích roku 1941, v čemž se pochopitelně rozcházel se Stalinem. Ačkoliv bývají sovětskému vůdci dávány různé přídomky, rozhodně by mezi ně neměl nepatřit naivní. Aby ulevil svým silám na východě, přenesl alespoň částečně těžiště bojů na západ a zabránil případnému zablokování postupu sovětských vojsk, požadoval otevření druhé fronty, které mělo spočívat v americko-britské invazi do Francie. V tom se ostatně shodoval s americkým pohledem, který na rozdíl od britského upřednostňoval vylodění na severozápadě Evropy.

Roosevelt, alespoň podle jeho vyjádření, nebyl docela přesvědčen o nebezpečí, který představoval případný postup sovětských vojsk. Ještě před útokem na Pearl Harbor papeži Piovi XII. psal: „Podle mě je pravdou, že v Rusku vládne stejně tvrdá diktatura jako v Německu. Jsem nicméně přesvědčen, že tato ruská diktatura představuje pro bezpečnost jiných národů menší nebezpečí než německá podoba diktatury. Jedinou zbraní, k níž se ruská diktatura uchyluje za svými hranicemi, je komunistická propaganda.“ Po sovětské invazi do Polska, k níž následkem Pakt Ribbentrop–Molotov došlo 17. září 1939, a po vpádu do Finska v listopadu 1939 ovšem taková slova vyznívala spíše jako „přání otcem myšlenky“. Ostatně sám sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov po podepsání paktu na zasedání Nejvyššího sovětu v duchu klasického velmocenského přístupu prohlásil: „Sovětský svaz sleduje svou vlastní politiku, kterou určují zájmy lidu Sovětského svazu a nikoho jiného.“

V americkém postoji sehrál významnou roli Rooseveltův poradce pro spolupráci se spojenci Harry Hopkins, který amerického prezidenta přesvědčoval, že Stalin nemá žádné politické zájmy ve východní a střední Evropě. Někteří američtí historici na základě informací získaných v rámci Projektu Venona, kdy se americkým službám podařilo dešifrovat část tajných sovětských zpráv, tvrdí, že Hopkins byl sovětským agentem s krycím jménem „19“. Také pracovník archivu KGB Vasilij Nikitič Mitrochin, který v roce 1992 uprchl do Velké Británie, označil Hopkinse za agenta sovětských tajných služeb. Podle svědectví významného agenta KGB Olega Gardievského, jenž v roce 1976 začal pracovat pro britskou MI6 jako dvojitý agent, měl Ischak Achměrov, který byl až do konce války rezidentem NKVD ve Spojených státech, prohlásit, že Hopkins byl „během války nejdůležitějším sovětským špionem v USA“. Ať už to byla pravda, či nikoliv, zůstává skutečností, že Hopkinsovy kroky šly Sovětskému svazu na ruku.

V té době zároveň probíhala ve Spojených státech kampaň, která měla vzbudit v Američanech větší sympatie pro Sovětský svaz. Ukázkou může být propagandistický film Mise do Moskvy z roku 1943 nadaného režiséra Michaela Curtize (Casablanca, Nejsme žádní andělé), který byl natočen podle stejnojmenné knihy bývalého amerického velvyslance v Sovětském svazu Josepha E. Daviese. Producent filmu Robert Buckner později přiznal, že Mise do Moskvy byla „účelovou lží“, a dodal: „Před natáčením filmu, během něj i po něm jsem neměl příliš valné mínění o morálních zásadách pana Daviese. Věděl jsem, že mu FDR (Roosevelt) vymyl mozek.“ Davies svého času dokonce prohlašoval, že sovětský komunistický režim „brání křesťanský svět svobodných lidí“, a vyzýval všechny křesťany, aby „vírou, kterou našli na kolenou své matky, ve jménu víry, kterou našli v chrámech“, přijali Sovětský svaz. Nepřekvapí tedy, že hned v úvodu filmu Davies osobně diváky přesvědčuje: „Představitelé žádného národa nebyli tak klamně vykreslováni a nepochopení jako ti v sovětské vládě v kritických letech mezi dvěma světovými válkami.“

Ve filmovém zpracování i původní předloze je tudíž sovětské vedení „správně“ představováno jako spolek humanistů s dobrotivým „strýčkem Pepou“ v čele, Pakt Ribbentrop–Molotov a invaze omlouvány jako nutné strategické tahy a Stalinské procesy dokonce hájeny jako spravedlivé vypořádání se s fašistickou podvratnou činností (sic!).

Britům se nicméně nakonec podařilo Američany částečně přesvědčit a 9. července 1943 byla zahájena Operace Husky, čili invaze vojsk Spojeného království a Spojených států na Sicílii. Po jejím úspěchu pak 3. září 1943 začalo vylodění v Itálii, která se podle Churchillových plánů měla stát základnou k dalším akcím. Sovětský vůdce i bez tajných agentů věděl, jak je tento okamžik klíčový pro další vývoj. Stalinův životopisec generál Dmitrij Antonovič Volkogonov v knize Triumf a tragédie: politický portrét J. V. Stalina uvádí: „Stalin ihned 4. září 1943… přijal církevní představitele. Na druhý den o setkáníinformovala Pravda a oznámila, že metropolita Sergij svolá sobor, který zvolí nového patriarchu… Stalin se k těmto krokům uchýlil, jelikož se připravoval na konferenci v Teheránu na konci roku a měl v úmyslu opět naléhat na otevření druhé fronty a také usilovat o zvětšení pomoci… Po řadě zpráv od děkana z Canterbury (jednalo se o Hewletta Johnsona, přezdívaného také „rudý děkan“ kvůli jeho otevřeným sympatiím k marxismu a Říjnové revoluci – pozn. autora) Stalin usoudil, že nastal čas učinit nějaké veřejné gesto, které by svědčilo o jeho vstřícnosti vůči církvi… Byl přesvědčen, že se tento signál setká s uznáním Západu a vyvolá kýženou reakci.“

Tak se také stalo. Titulek v New York Times ze dne 5. září zněl „Byly oznámeny kroky k obnově církve v Rusku“ a o den později už tentýž deník hlásal „Rusko potřebuje skutečnou pomoc, prohlašuje místodržící patriarcha po setkání se Stalinem“. Sergij tehdy říkal: „Nejsem vojenský odborník, ale zdá se mi, že nadešel čas k naprostému zničení Hitlera. Jestliže sama Rudá armáda dokázala zahnat Němce, není těžké si představit, jak rychle by válka skončila, kdyby se našim vojskům dostalo od Spojenců nějaké skutečné pomoci.“

8. září proběhl sobor, na němž byl podle očekávání Sergij zvolen moskevským patriarchou, a 12. září byl tentýž intronizován. Nový patriarcha ihned poslal telegram anglikánskému canterburskému arcibiskupovi, ve kterém zval zástupce Anglikánské církve k návštěvě Sovětského svazu. 15. září tedy odletěla do Moskvy anglikánská delegace v čele s yorským arcibiskupem Cyrilem Forsterem Garbettem, která předala patriarchovi zdravici a tlumočila podporu ze strany Anglikánské církve. Setkání vyvrcholilo pravoslavnou liturgií, při které Sergije v chrámu doprovázel arcibiskup Garbett v pluviálu a s mitrou na hlavě. Pravoslavní biskupové vydali během britské návštěvy poselství, v němž vyzvali „křesťany celého světa, aby učinili vše, co je v jejich silách, k uspíšení vítězství nad Německem“, přičemž vyjádřili svou naději, že „úsilím křesťanů ve všech spojeneckých zemích dojde konečně k otevření dlouho očekávané druhé fronty, což napomůže dosažení vítězství a míru v této příznivé době, kdy naše Rusá armáda vítězně vytlačuje nepřítele z našeho území.“

Také tyto události se setkaly s vřelým přijetím v západních médiích. New York Times 14. září psal: „Moskevský obřad (intronizace Sergije)… posiluje naději na nalezení společné půdy mezi Ruskem a demokratickým světem, a to nikoliv na základě nějakého určitého náboženství, nýbrž na základě náboženské svobody.“ Londýnské Timesy v komentáři ze dne 17. září uvedly: „Ustanovení patriarchy a oficiální přivítání arcibiskupa Yorku jako zástupce jiné národní církve může být považováno za znamení toho, že Rusko přijímá další ze „čtyř svobod“, tedy svobodu každého člověka kdekoliv na světě uctívat Boha svým vlastním způsobem.“ 24. září citoval deník New York Times arcibiskupa Garbetta, že „je přesvědčen, že v Sovětském svazu je plná svoboda vyznání“.

28. listopadu 1943 byla zahájena konference v Teheránu, na které se Spojené státy s konečnou platností přiklonily na stranu Sovětského svazu, pokud šlo o otevření západní fronty. Oba zmínění spojenci tak začali hrát v rámci aliance hlavní roli a význam Velké Británie klesal. K významnější americko-britské invazi na Balkán, kterou požadoval Churchill, nedošlo. Další postup vojsk z Itálie byl navzdory britskému nesouhlasu oslaben operací Dragoon, kdy část z nich byla přesunuta do jižní Francie. „Strýček Pepa“ dosáhl svého, navíc získal sympatie v řadách obyvatel „demokratického Západu“ a stal se záštitou svobody náboženství. Všeho samozřejmě do času, protože velmoci nemají žádné věčné spojence, ale pouze své zájmy.

The post Kterak Stalin napálil Západ a stal se obráncem náboženské svobody (2. část – závěr) first appeared on .